Usnesení 29 Cdo 3122/2016

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce M 3000, a. s., se sídlem v Praze 8, Šaldova 278/36, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 25084526, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, PSČ 110 00, proti žalovanému D. M., zastoupenému JUDr. Janem Havlíčkem, Ph. D., advokátem, se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 110/64, PSČ 586 01, o zaplacení částky 2.788.592 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 100/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2016, č. j. 23 Co 31/2016-324, takto:

Dovolání se odmítá.

 

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 10. července 2015, č. j. 28 C 100/2012- 271, ve znění usnesení ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 28 C 100/2012-280, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 2.755.422,36 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé ohledně části jistiny ve výši 1.822.560,11 Kč, změnil lhůtu k plnění tak, že činí šest měsíců (první výrok), změnil napadené rozhodnutí ve výroku I. tak, že žalobu co do jistiny ve výši 932.862,25 Kč zamítl (výrok druhý) a ve zbývajícím rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (výrok třetí).

Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.

Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. Je tedy třeba posoudit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud předesílá, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. může posuzovat pouze ve vztahu k těm otázkám hmotného či procesního práva, které dovolatel vymezí v dovolání (srov. § 237 o. s. ř. a v poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2012 důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08) a současně, ve vztahu k nimž uvede, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné) [srov. např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, a v něm citovanou judikaturu Ústavního soudu, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14].

Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení následující „otázky“, k nimž současně (posuzováno podle obsahu) uvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání:

1) Závěr odvolacího soudu o „nevázanosti jednání žalovaného při podpisu obou zprostředkovatelských smluv ve vztahu k žalobci“, na němž „ničeho nemůže změnit ani současný výkon funkce výkonného ředitele u žalobce, případně existence plné moci ze dne 17. května 2004“, „nekoresponduje s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu“ (bod 16 dovolání).

2) „Metoda právní hermeneutiky“, kdy odvolací soud „staví fakticky na stejnou úroveň a do příčinné souvislosti neplatnost zprostředkovatelských smluv v postavení člena představenstva, pokyn k úhradě dle těchto smluv v postavení zaměstnance, údajnou škodu vzniknuvší realizací zprostředkováním osoby spojené s kupujícím, když je zcela zřejmé, že by bez zprostředkovatelské smlouvy nebyla uzavřena ani smlouva kupní a smlouvy nelze považovat za nezávislé“, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu (body 37 a 38 dovolání).

3) Ani odvolací soud, ani soud prvního stupně neprovedly výslech svědka J. Š., ačkoliv z něj činí „závěry skutkové i právní“, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (bod 45 dovolání).

4) Odvolací soud pominul „skutečně vzorovou“ judikaturu Nejvyššího soudu, a to rozsudek ze dne 24. února 2015, sp. zn. 21 Cdo 496/2014, v důsledku čehož „nezohlednil potenciální pracovněprávní povahu sporu“ (bod 51 a 52 dovolání).

5) Napadené rozhodnutí je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2011, sp. zn. 32 Cdo 1567/2011, v němž Nejvyšší soud dovodil, že „smlouva byla platně uzavřena, když ji za žalovanou podepsal generální ředitel na základě písemného zmocnění představenstva“, a v němž současně uzavřel, že stejný subjekt může být oprávněn „dodávat zboží“ a současně „z těchto dodávek mít nárok na provizi“. Může-li být stejný subjekt jak stranou kupní smlouvy, tak i zprostředkovatelem, „pak nemůže existovat ani porušení právní povinnosti v jakémsi porušení povinností správného hospodáře, jsou-li dvě závislé smlouvy sjednány mezi personálně propojenými osobami“ (body 60 až 65 dovolání).

K jednotlivým „otázkám“ a jejich způsobilosti založit přípustnost dovolání Nejvyšší soud uvádí následující:

Ad 1) Závěr odvolacího soudu, podle něhož uzavře-li jménem akciové společnosti (žalobce) smlouvu o zprostředkování pouze jeden člen představenstva (dovolatel), ačkoliv podle stanov i zápisu v obchodním rejstříku jednají jménem společnosti vždy dva členové představenstva společně, není takto uzavřená smlouva projevem vůle akciové společnosti a neváže ji, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 21 Cdo 265/2007, ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2010, a ze dne 24. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 3191/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 4432/2013, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu dále citovaná – na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Ustálené judikatuře odpovídá taktéž závěr, podle něhož určují-li stanovy akciové společnosti, že jménem společnosti musí jednat společně dva členové představenstva, není přípustné, aby dva členové představenstva udělili generální plnou moc jen jednomu z nich, přičemž takto udělená plná moc je absolutně neplatná a oprávnění „zmocněného“ člena představenstva jednat samostatně za společnost (jako zmocněnec) z ní neplyne [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1082/2005, uveřejněný pod číslem 17/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se opakovaně přihlásil jak Nejvyšší soud (viz např. usnesení ze dne 19. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 4432/2013 a v něm citovaná rozhodnutí), tak i Ústavní soud (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. srpna 2015, sp. zn. I. ÚS 2928/2014)]. Oprávnění samostatně zastoupit společnost pak takovému členu představenstva neplyne ani z § 15 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“); srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006, uveřejněný pod číslem 76/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3540/2008.

Na uvedených závěrech ničeho nemění ani dovolatelem zmiňovaný rozsudek sp. zn. 21 Cdo 496/2014; v něm Nejvyšší soud neposuzoval zástupčí oprávnění člena představenstva akciové společnosti, ale pouze platnost jím „souběžně“ uzavřené pracovní smlouvy. Jelikož rozhodnutí o úhradě dluhu korporace (ať skutečného nebo domnělého) spadá do obchodního vedení společnosti (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 29 Odo 1108/2005), a obchodní vedení akciové společnosti náleží představenstvu (§ 192 odst. 1, § 194 odst. 4 in fine obch. zák.), je třeba udělení pokynu k úhradě zprostředkovatelské provize, učiněné dovolatelem, posuzovat jako jednání člena představenstva (se všemi důsledky z toho plynoucími – srov. zejm. § 194 odst. 5 obch. zák.), bez hledu na to, zda měl dovolatel současně uzavřenou „manažerskou smlouvu“ na pozici výkonného ředitele a bez ohledu na to, zda se tato smlouva řídila zákoníkem práce.

Ad 2) Posuzoval-li odvolací soud udělení pokynu k úhradě zprostředkovatelské provize jako jednání člena představenstva, a nikoliv jako jednání zaměstnance, je jeho posouzení v souladu s výše citovanou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz předchozí odstavec).

Ad 3) Výtka, podle níž soudy neprovedly výslech svědka J. Š. (ačkoliv z něj činí skutkové závěry), nečiní dovolání přípustným již proto, že soudy nečinily skutkové závěry z výslechu svědka, nýbrž z listiny (úředního záznamu o podání vysvětlení, sepsaného Policií České republiky dne 18. června 2009).

Ad 4) Jak vysvětleno shora, v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 496/2014 Nejvyšší soud neposuzoval zástupčí oprávnění člena představenstva, ale platnost jím uzavřené pracovní smlouvy. I z tohoto rozhodnutí se podává, že obchodní vedení náleží představenstvu. Jak plyne např. z výše citovaného rozsudku sp. zn. 29 Odo 1108/2005, rozhodnutí o úhradě dluhu společnosti spadá do obchodního vedení, a je třeba jej posuzovat jako jednání člena představenstva.

Ad 5) Poslední otázka pak dovolání nečiní přípustným již proto, že na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud shledal porušení péče řádného hospodáře dovolatelem (jakožto členem představenstva žalobce) v tom, že dal pokyn k zaplacení zprostředkovatelské provize, ačkoliv zprostředkovatelská smlouva (již jménem žalobce uzavřel toliko dovolatel) nebyla projevem vůle žalobce a nevázala jej. Otázku, zda lze považovat za porušení péče řádného hospodáře již samo uzavření zprostředkovatelské smlouvy, v situaci, kdy jediným společníkem a jednatelem zprostředkovatele byl současně jediný společník a jednatel kupujícího, odvolací soud neposuzoval.

Jelikož „otázky“, které dovolatel Nejvyššímu soudu předestírá, maje jejich řešení odvolacím soudem za rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu, odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, popř. jde o otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí nespočívá, není dovolání přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. 

V Brně dne 30. listopadu 2016

JUDr. Petr Š u k, předseda senátu dokument judikát

---

Publikováno: 04.09.2018

Zpět na výpis zajímavostí